Abstrakt
Ve formách českých přídavných jmen přivlastňovacích nalézáme řadu nářečních variant. V běžné komunikaci dochází k tomu, že mluvčí často nahrazují smíšené skloňování (vzor otcův) deklinací složenou (vzor dobrý). Článek upozorňuje na skutečnost, že se v dativu singuláru někdy objevuje v případě přivlastňování ženskému posesorovi ve spojení s podstatnými jmény rodu mužského a středního kolokviální koncovka -ě (Divil se babiččině důchodu) namísto spisovné koncovky -u (Divil se babiččinu důchodu). Na tuto skutečnost ale upozorňuje pouze minimum českých gramatik.Bibliografia
Bělič J., 1972, Nástin české dialektologie, Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Cvrček V. a kol., 2010, Mluvnice současné češtiny 1. Jak se píše a jak se mluví, Praha: Karolinum.
Čechová M. a kol., 1996, Čeština – řeč a jazyk, Praha: Institut sociálních vztahů.
Čeština všední i nevšední, 1972, Praha: Academia.
Havránek B., Jedlička A., 1981, Česká mluvnice, Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Mluvnice češtiny 2, 1986, Praha: Academia.
Příruční mluvnice češtiny, 1995, Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Šmilauer Vl., 1972, Nauka o českém jazyku, Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
Štícha F., 2013, Akademická gramatika spisovné češtiny, Praha: Academia.