Abstrakt
V úvodu článku je podán formálně-sémantický rovinný popis souvětí jako teoretický rámec výkladu tří nezákladních sémantickosyntaktických vztahů klauzí (souvětných členů), které se formálněsyntakticky vyjadřují podřadicími a souřadicími spojovacími výrazy: (1) Parenteze je nulový sémantickosyntaktický vztah klauzí. Klauzi uvozenou podřadicím spojovacím výrazem nazýváme polovedlejší větou; při vyjádření parenteze souřadicími spojkami jde o polohlavní větu. V obou případech lze v souvětí provést test obráceného poměru vět. (2) Apozice je vztah referenční totožnosti klauzí, který se formálně vyjadřuje souřadicími spojovacími výrazy a jako nezačleněná i začleněná apozice je apoziční hlavní větou. Jestliže se apozice vyjadřuje podřadicími spojovacími výrazy, jde o apozici začleněnou, a to o apoziční vedlejší větu. (3) Přirovnání jako nezákladní sémantickosyntaktický vztah se navrstvuje na základní sémantickosyntaktický vztah determinace, ale blíží se i základnímu vztahu koordinace tím, že staví dvě klauze na stejné úrovni. Formálně se přirovnání vyjadřuje podřadicími spojovacími výrazy v přirovnávací vedlejší větě, která je začleněná do jiné věty stejně jako determinace.
Bibliografia
BÍLKOVÁ, J. (2013). Větné vztahy. In F. Štícha a kol., Akademická gramatika spisovné češtiny (s. 542–550). Praha: Academia.
ČECHOVÁ, M. a kol. (1996). Čeština – řeč a jazyk. Praha: Institut sociálních vztahů nakladatelství.
GREPL, M. a KARLÍK, P. (1986). Skladba spisovné češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
GREPL, M. a KARLÍK, P. (1998). Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
HIRSCHOVÁ, M. (2022). Užitečnost polo- termínů v českém syntaktickém popisu. Naše řeč, 105, 175–188.
HLAVSA, Z. (1986). Přístavkový vztah a popis české skladby. Slovo a slovesnost, 47, 186–192.
KARLÍK, P. (1999). Co je to věta vedlejší? In Z. Hladká a P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika (s. 13–27). Brno: Masarykova univerzita.
KOPEČNÝ, F. (1958). Základy české skladby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
MATHESIUS, V. (1947). Čeština a obecný jazykozpyt. Praha: Melantrich.
PANEVOVÁ, J. a kol. (2014). Mluvnice současné češtiny 2. Syntax češtiny na základě anotovaného korpusu. Praha: Karolinum.
RULÍKOVÁ, B. (1973). Parenteze v současné češtině. Praha: Academia.
SVOBODA, K. (1972). Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova.
ŠMILAUER, V. (1947). Novočeská skladba. Praha: Ing Mikuta.
ŠMILAUER, V. (1966). Novočeská skladba (2. vyd.). Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
ŠTĚPÁN, J. (2008–2009). Vedlejší věty komentující a větný rozbor. Český jazyk a literatura, 59, 229–232.
ŠTĚPÁN, J. (2011). Polovedlejší věty se spojkami „jestli”, „pokud”, „aby” v současné češtině. Slovo a slovesnost, 72, 102–117.
ŠTĚPÁN, J. (2012). K otázce souvětných členů (klauzí). Slovo a slovesnost, 73, 83–102.
ŠTĚPÁN, J. (2013). Souvětí současné češtiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci.
ŠTĚPÁN, J. (2014). Přirovnávací vedlejší věty se spojkami »jako« a „než”. Naše řeč, 97, 13–25.
ŠTĚPÁN, J. (2018). Apoziční vedlejší věty. Naše řeč, 101, 81–93.
ŠTĚPÁN, J. (2023). K problematice polovedlejších vět. Naše řeč, 106, 275–290. DOI: https://doi.org/10.58756/n51062302
Licencja
Prawa autorskie (c) 2025 Josef Štěpán
Utwór dostępny jest na licencji Creative Commons Uznanie autorstwa – Użycie niekomercyjne – Bez utworów zależnych 4.0 Międzynarodowe.